Můj život & jeho nástrahy

28. října 2007 v 11:47 |  JEJÍ VÝSOST
Když se ohlédnu zpět, uvědomím si, že jsem udělala spoustu dobrých a samozřejmě i špatných věcí. Ale já vlastně TEĎ nemůžu posoudit, jestli jsem některé věci udělala dobře/špatně. V tomto článku vám popíšu moje nejdůležitější "zážitky" v mém životě :)

20. květen 2007 : Den, kdy to všechno začalo. I když si zrovna první 3-4 roky života nepamatuju, určitě stáli a to ;) Když mi byly asi 4roky, spadla jsem ze žebříku a zlomila si nohu ( jsem "šikovné" dítě už od narození ). 5měsíců jsem strávila s nohou v sádře. Určitě to musel být pro mě frustrující zážitek. Ale já, bojovnice, která se nikdy nevzdává ( :D ), jsem to zvládla.
Ve svých pěti letech jsem nastoupila do školky. Nesnášela jsem to tam! Nesnášela jsem tam ty děti, protože jsem mezi ě nedokázala zapadnout. Proto mě dali ve školce do jiné třídy. Tam to bylo úplně stejné až na Páju, mou nejlepší kámošku :) Ona taky byla taková "vyčnívající z davu". Učitelky nás řekněme neměly v oblibě. Naše utíkání na chodbu při odpoledním klidu, házení písku po ostatních dětech, ... se jim samozřejmě nelíbily. No co už. Ten rok jsem/jsme to tam přežily. Možná se vám zdá, že jsem hyperaktivní, ... ale opravdu jsem "normální". Akorát nejsem typ člověka, který by dokázal celou vyučovací hodinu sedět a nemluvit ;)
3. září 1998 : Můj první školní den. Jako vzorná a důležitá prvňačka jsem si to kráčela s maminkou a tatínkem za ručičku. Ve škole jsem si sedla vedle Martina, i když jsme si s Pájou jasně domluvily, že budeme sedět spolu. Po týdnu mého histerického pláče byla učitelka tak na nervy, že mě posadila vedle Pavly. Jinak jsem první třídu přežila celkem v pohodě a se samýma jedničkama na vysvědčení. :)
Ostatní ročníky byly také v pořádku, ale začínalo se u mě projevovat nenávist k vybraným spolužákům, takže klečení pod televizorem, stání v koutě/za dveřmi nebylo pro mě žádnou nezvyklostí. ze začátku rodiče ze třídních schůzek chodili s úsměvem, že z toho vyrostu. Když už byli po několikáté zvaní do školy, smích je přecházel. Tady začínalo moje první domácí vězení. Já, dítě, které chtělo všechen svůj volný čas trávit na prolézačkách s kamarády, jsem byla strašně nešťastná, naštvaná. Takže jsem brečela, křičela zároveň. Můj bratr Matěj. Poslušný kluk se spoustou zájmů, kamarádů, s dobrými výsledky ve škole byl vždycky považován za toho "hodného", kdežto já byla ta "zlobivá". V 5. třídě jsem z toho opravdu vyrostla, ale stala se ze mě taková ta, která o všem rozhodovala a já si to užívala.
Můj nástup do šesté třídy proběhl bez větších komplikacích. Naštěstí mě do třdy přidělili zase s Pájou. Je samozřejmé, že já, která si o sobě myslela, že je velitelka skupina jsem rychla padla na hubu. Oběvili se tu o dost více emancipované spolužačky než já ... a hlavně KLUCI, kteří si mysleli, že nikdo není větší "king" než oni. Po nějakém čase jsem přistoupila na jejich "hru". Dokonce jsem až do deváté třídy neměla žádné napomenutí třídního učitele! Asi v koncem šesté třídy jsem začala mít pocit, že taky musím s někým chodit, když můj bratr už má holku! Tak jsem začala hledat své "oběti". Asi v sedmé třídě jsem našla jednoho - Jarka. Naše "chození" zkončilo v době, kdy jsem mu neřekla, že "chodím" s Jirkem. Jirka se se mnou rozešel kvůli tomu, že jsem současně "chodila" s ním i s Jarkem. OMG :D Další mé pokusy ztroskotaly, tak jsem se rozhodla, že už žádného kluka nikdy mít nebudu. Kluky jsem postupem času začala brát (konečně) jako kamarády.
V 9. třídě jsme se s Pájou dohodly, že půjdeme na zdravotnickou školu. Jenomže Pája byla vždycky ta chytřejší, tak jí rodiče řekli, ať jde na gympl. Tak šla. Cítila jsem to od ní jako obrovskou zradu a skoro 2 měsíce jsem se s ní nebavila. Nakonec jsem usoudila, že být na jejím místě, udělala bych to stejné. Dostala jsem se tam bez větších problémů. O prázdninách, když jsem si uvědomila, že jdu na školu, na které vůbec nikoho neznám, sevřel se mi žaludek. V noci na 3. září 2007 jsem nemohla vůbec spát. Usnula jsem asi nad ránem. Nevyspná, s kruhama pod očima jsem vešla do té budovy, které budu celé 4roky říkat "moje škola". Sedla jsem si do poslední lavice ke dvěřím a doufala, že si vedle mě někdo sedne. Všude samé holky, Potom přišla skupinka čtyř kluků. Říkám si. Počkat! Kde je ten pátý. Začala hodina. Přišla naše třídní. Atraktivní, straší paní. Myslela jsem, že to bude přísná učitelka, ale zdání klame.
Najednou se rozrazily dveře a do třídy vpadl kluk, delší hnědé vlasy, čokoládově hnědé oči, pomale neučesaný a spustil na učitelku něco v tom smyslu, že se hrozně omlouvá, ale že zaspal :) Nebyl to nikdo jiný, než Vojta. Když se málem přizabil přes můj batoh v uličce, zeptal se, jestli si může sednout. Samozřejmě, že ano. Vynechala jsem taky mou "lovestory" s Tomášem. Ale myslím, že to tu raději ani nebudu rozepisovat ( btw. máte to popsané v několikati předchozích článcích ). Ve škole se mi opravdu líbí. Ze začátku jsem si myslela, že budu konečně ve třídě, kde budu kolektiv. Bohužel jsem se spletla. Slepě důvěřila několika lidem... a dostala 2ku z chování :/ Neříkám, že jsou tu všichni špatní. Ale na některých lidech mě to mrzí. :(
wwwholka :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jestli jsi tu byl / a ...

klikni!

Komentáře

1 Mmaca Mmaca | Web | 18. ledna 2009 v 18:58 | Reagovat

parchanti!:d

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama